Tok peněz ve zdravotnictví byl, je a bude v(d)ěčným tématem debat národa českého. Z novin, televize i bulváru se celkem pravidelně dozvídáme
- kolik miliard vteklo do zdravotnictví a už je nikdo neviděl
- kterak je/není nejlepší řešení převést nemocnice na akciovky
- o stávkových pohotovostech nebohých lékařů a lékárníků
- o masovém úprku lékařů a zdravotnického personálu do zahraničí za vyššími výdělky
- ...
Naše zdravotnictví neví, jestli se má profilovat jako firma/odvětví založené na tržních principech, nebo jako státem řízený neziskový sektor. Pro tržní pojetí hovoří fakt, že u nás působí řada zdravotních pojišťoven, nabízející to či ono. Zákazníku - paciente - občane, vyber si právě mne, já jsem nejlepší.
První vada na tržní kráse je fakt, že neexistuje zákonná možnost se této hry neúčastnit. Neplacení zdravotního pojištění je trestný čin. Modelová situace: každý měsíc si na výplatní pásce přečtete, kolik jste odvedli peněz na zdravotní pojištění. Když však jdete k lékaři, marně bušíte na dveře jeho ordinace. Na těch dveřích se totiž dočtete, že z důvodu pozdních plateb od pojišťoven vstoupil ten onen lékař do stávky.
Vada druhá je diskriminační povaha zdravotního pojištění. Výše platby je odvozena z výše platu. Kdo má větší plat, platí více a naopak. Službu od zdravotnictví dostanou stejnou. Platový rasismus.
Třetí vadou je velmi významný podíl Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), která má skoro výhradní monopol. Nízká platební morálka VZP při proplácení úkonů lékařům i lékárnám je známý neduh. Zapříčinil několik již zmiňovaných stávkových pohotovostí i stávek samotných. Neduh však léta v tichosti tolerovaný, jelikož co do velikosti nemá VZP přiměřeného "sparing partnera" ze strany lékařů, lékárníků ani pacientů. Není žalobce - není soudce.
Čtvrtým prohřeškem proti tržním mechanizmům je vyhláška ministerstva zdravotnictví o maximálních cenách léků a úhradách pojišťoven. Tímto ministerstvo stanovuje kolik maximálně pacient doplatí.
Princip fungování zdravotnictví je kočkopes, od každého trochu. Jako celek neefektivní.
Každá významnější pojišťovna má vcelku honosné sídlo a síť poboček. Lékárny jsou moderně vybaveny, platy lékárníků zajímavé. Nevěřím tvrzení, že lékaři u nás strádají. Peníze totiž ve zdravotnictví jsou. Nejsou ale používány ve prospěch pacienta (nepočítám několikaminutový pobyt v luxusní ordinaci, kde se pacient možná cítí dobře). Peníze přitékající do zdravotnictví se elegantně změní v zisk subjektů v sektoru podnikajících. A pacient? Ten se dozví, že
- plýtvá léky
- že často marodí a/nebo chodí k lékaři zbytečně (že by za to mohl systém nemocenských dávek se nepřipouští)
- ...
2 komentáře:
V podstate s Vami souhlasim, ale chybi mi nejaky naznak reseni.
Jak byste si to tedy predstavovala Vy?
Ja jsem pro trzni pristup i pres problemy, o kterych pisete. Ze je pojisteni povinne je podle me cena za to, ze kdyz mate problem, tak Vam pomohou a nenechaji Vas chipnout pri zjistovani jestli prave Vy platite.
Prestoze se povazuji za temer fanatickeho pravicaka, tak s povinosti platit zdravotni pojisteni souhlasim, ale myslim si, ze by melo byt male (jestli zavisle na platu opravdu nevim), a ze bych za nej mel dostat opravdu jen tu uplne nejzakladnejsi peci (proste nenechat chcipnout)
Zbytek by zavisel na pojistovne, kterou si mohu svobodne vybrat, ale tak jako tak by se tykal jen pripadu velkych penez (je to pojisteni, ne predplatne) a male veci by si mel clovek platit u lekare sam.
Čistě tržní přístup se vlastně vylučuje s povinným zdravotním pojištěním.
Souhlasím však, že jisté minimální částky pro účely POJIŠTĚNÍ jsou v pořádku. Ale efektivita utrácení takto odvedených prostředků je nízká. Velmi účinným opatřením mohou být mnohem přísnější pravidla a kontrola pro zdravotní pojišťovny. Stát rozdal karty platícím občanům, muěl by tedy rozdat i ostatním hráčům. A nebo se do hry nemíchat.
Okomentovat