Tok peněz ve zdravotnictví byl, je a bude v(d)ěčným tématem debat národa českého. Z novin, televize i bulváru se celkem pravidelně dozvídáme
- kolik miliard vteklo do zdravotnictví a už je nikdo neviděl
- kterak je/není nejlepší řešení převést nemocnice na akciovky
- o stávkových pohotovostech nebohých lékařů a lékárníků
- o masovém úprku lékařů a zdravotnického personálu do zahraničí za vyššími výdělky
- ...
Zdravotnictví je v krizi (stejně jako jiné státní sektory - školství, armáda, policie ...). Na vině ovšem není vláda modrá nebo červená. Jednotliví ministři mají tak krátkou životnost, že se sotva naučí kam si na ministerstvu odskočit a už jsou střídáni. Základním problémem je pojetí financování. Zdrojem příjmů jsou platby zdravotního pojištění, které platíme všichni ze svých mezd a zisků. A výdaje? Teď to bude zajímavé ...
Naše zdravotnictví neví, jestli se má profilovat jako firma/odvětví založené na tržních principech, nebo jako státem řízený neziskový sektor. Pro tržní pojetí hovoří fakt, že u nás působí řada zdravotních pojišťoven, nabízející to či ono. Zákazníku - paciente - občane, vyber si právě mne, já jsem nejlepší.
První vada na tržní kráse je fakt, že neexistuje zákonná možnost se této hry neúčastnit. Neplacení zdravotního pojištění je trestný čin. Modelová situace: každý měsíc si na výplatní pásce přečtete, kolik jste odvedli peněz na zdravotní pojištění. Když však jdete k lékaři, marně bušíte na dveře jeho ordinace. Na těch dveřích se totiž dočtete, že z důvodu pozdních plateb od pojišťoven vstoupil ten onen lékař do stávky.
Vada druhá je diskriminační povaha zdravotního pojištění. Výše platby je odvozena z výše platu. Kdo má větší plat, platí více a naopak. Službu od zdravotnictví dostanou stejnou. Platový rasismus.
Třetí vadou je velmi významný podíl Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), která má skoro výhradní
monopol. Nízká platební morálka VZP při proplácení úkonů lékařům i lékárnám je známý neduh. Zapříčinil několik již zmiňovaných stávkových pohotovostí i stávek samotných. Neduh však léta v tichosti tolerovaný, jelikož co do velikosti nemá VZP přiměřeného "
sparing partnera" ze strany lékařů, lékárníků ani pacientů. Není žalobce - není soudce.
Čtvrtým prohřeškem proti tržním mechanizmům je vyhláška ministerstva zdravotnictví o maximálních cenách léků a úhradách pojišťoven. Tímto ministerstvo stanovuje kolik maximálně pacient doplatí.
Princip fungování zdravotnictví je
kočkopes, od každého trochu. Jako celek neefektivní.
Každá významnější pojišťovna má vcelku honosné sídlo a síť poboček. Lékárny jsou moderně vybaveny, platy lékárníků zajímavé. Nevěřím tvrzení, že lékaři u nás strádají. Peníze totiž ve zdravotnictví jsou. Nejsou ale používány ve prospěch pacienta (nepočítám několikaminutový pobyt v luxusní ordinaci, kde se pacient možná cítí dobře). Peníze přitékající do zdravotnictví se elegantně změní v zisk subjektů v sektoru podnikajících. A pacient? Ten se dozví, že
- plýtvá léky
- že často marodí a/nebo chodí k lékaři zbytečně (že by za to mohl systém nemocenských dávek se nepřipouští)
- ...
... a tak si opět připlatí. Nefunkčnost systému je v důsledku opět připsána na pacientův účet.
Hippokratovy ideje o poslání lékařů pomáhat nemocným jsou zaprodány zisku. Zbývá už jen stanovit kurz; 30 stříbrných = 30, 60 nebo 90
Korun českých?
